Mraky  nad  hlavou , sem tam  v duši...

Dneska byl zvláštní den.Tichý,slunečný ,ufoukaný.Mraky rychle pluly oblohou i mou hlavou.Tahle doba není lehká pro nikoho.Mnoho nám vezme.Ale možná i dá.Možná právě proto přišla.Možná jsme si o tuto lekci dlouho říkali.Možná stačí situaci správně uchopit a pochopit.Jen si nejsem jistá,zda jsme toho-globálně ještě schopni.
Za každým mrakem je tušené světlo.Za tím na obloze i za tím v hlavě.Možná jsem naivní,ale já v to světlo ještě věřím a věřím i v nás lidi.I když teda,pokud tady na netu čtu ,co někteří dokáží napsat...chce to fakt "sakra" víru 

    PROTI PROUDU ČASU ,  PO PROUDU ŘEKY ...

Někdy se sejdou dny,kdy má člověk strach vyjít i se smetím a když ráno otevře oči,zase by je pro jistotu rychle rád zavřel s vědomím,že už je opět večer,den tím pádem v čudu a všechny případné průsery odplouvají do minulosti.
A když je takových dnů slušná řada a já nevidím konec,tak to,co vidím zcela zřetelně,je cesta poslední záchrany.Vede proti proudu času,zato po proudu řeky.Žiju na tomhle břehu Vltavy celý život,jen se mírně posouvám,ale nikdy ho neměním ( vlastně ano,jednou a bylo to fiasko,ze kterého jsem se vzpamatovávala hodně dlouho).Nevěra se zkrátka nevyplácí a tak mu jsem věrná.Břehu i té skále,která na něm stojí.
V touze vyřešit své problémy už z ní skákal leckdo.Někdo tak měl vystaráno hned a definitivně,jiný prchal dál až k Neumětelům...Já se z ní nevrhám,já na ní stojím a vyhlížím zítřky.Pokud možno světlé a tak mžourám,zaostřuji a snažím se zahlédnout záblesk světla.Ještě se nestalo,abych tam zůstala na holičkách a potmě.Mraky se rozestoupí a řeka mi světlo odrazí v tisíci hvězdičkách.Vždycky.

                          LOUČENÍ  SE  SLUNÍČKEM

Po špičkách , v sukýnkách z babího léta a v závojích křehkých ranních mlh ,  k nám přitančil podvečer roku.Přináší klid,završení,usebrání...

Nárůst tmy je odstartován.Každým dnem ubude malý kousíček světla.Tak proč si sluníčko nepolapit do teplého světla achátu a hřát se jím až do jara...