CHANDRA...
Někdy mně přepadne "depka",jindy splín a někdy dorazí CHANDRA.
A to je potvora největší.Zatímco u prvních dvou zabere procházka,les,babinec,velký úklid,nebo přejedení se jako čuně , chandra sedí neohroženě za krkem jako dobře přisáté klíště a klidně s vámi skáče přes pařezy,vozí se na mopu,když vytíráte už tak čistou podlahu a šklebí se z čerstvě načatého sáčku extra šumivých " Yes Bons Ferda " (jsou sice "barvené přírodou",ale je to prasárnička neskutečná) ,kterým já čas od času neodolám.
Co,ale nesnáší,je moje tajná genetická výbava.Ne ta,která do mě byla vložena nějakých sto,dvěstě,třista let zpátky....To,co ji k smrti irituje , vzniklo v nějaké dávné tlupě,možná kmeni,v kterém byl můj prapředek ochotný za kýčovitě blýskavé cetky upsat svoji pravěkou duši ďáblu.
Ta fascinace byla tak silná,že se její otisk dochoval až do dnešní doby.
Díky svému věku už s tímto dědictvím umím bojovat.Ovšem,když se mi za krk přisaje chandra,nebojuju,nýbrž s chutí podléhám.
Jsem zase na chvíli blažená jako dítě,které na pouti u střelnice vymámilo papírovou růži s flitry a ta přisátá,chandroidní bestie se v křečích hnusu odporoučí.A přitom je ta propiska tááááák krásná :-)
