PROTI PROUDU ČASU ,  PO PROUDU ŘEKY ...

Někdy se sejdou dny,kdy má člověk strach vyjít i se smetím a když ráno otevře oči,zase by je pro jistotu rychle rád zavřel s vědomím,že už je opět večer,den tím pádem v čudu a všechny případné průsery odplouvají do minulosti.
A když je takových dnů slušná řada a já nevidím konec,tak to,co vidím zcela zřetelně,je cesta poslední záchrany.Vede proti proudu času,zato po proudu řeky.Žiju na tomhle břehu Vltavy celý život,jen se mírně posouvám,ale nikdy ho neměním ( vlastně ano,jednou a bylo to fiasko,ze kterého jsem se vzpamatovávala hodně dlouho).Nevěra se zkrátka nevyplácí a tak mu jsem věrná.Břehu i té skále,která na něm stojí.
V touze vyřešit své problémy už z ní skákal leckdo.Někdo tak měl vystaráno hned a definitivně,jiný prchal dál až k Neumětelům...Já se z ní nevrhám,já na ní stojím a vyhlížím zítřky.Pokud možno světlé a tak mžourám,zaostřuji a snažím se zahlédnout záblesk světla.Ještě se nestalo,abych tam zůstala na holičkách a potmě.Mraky se rozestoupí a řeka mi světlo odrazí v tisíci hvězdičkách.Vždycky.

                          LOUČENÍ  SE  SLUNÍČKEM

Po špičkách , v sukýnkách z babího léta a v závojích křehkých ranních mlh ,  k nám přitančil podvečer roku.Přináší klid,završení,usebrání...

Nárůst tmy je odstartován.Každým dnem ubude malý kousíček světla.Tak proč si sluníčko nepolapit do teplého světla achátu a hřát se jím až do jara...

                           CHANDRA...

Někdy mně přepadne "depka",jindy splín a někdy dorazí CHANDRA.

A to je potvora největší.Zatímco u prvních dvou zabere procházka,les,babinec,velký úklid,nebo přejedení se jako čuně , chandra sedí neohroženě za krkem jako dobře přisáté klíště a klidně s vámi skáče přes pařezy,vozí se na mopu,když vytíráte už tak čistou podlahu a šklebí se z čerstvě načatého sáčku extra šumivých " Yes Bons Ferda " (jsou sice "barvené přírodou",ale je to prasárnička neskutečná) ,kterým já čas od času neodolám.

Co,ale nesnáší,je moje tajná genetická výbava.Ne ta,která do mě byla vložena nějakých sto,dvěstě,třista let zpátky....To,co ji k smrti irituje , vzniklo v nějaké dávné tlupě,možná kmeni,v kterém byl můj prapředek ochotný za kýčovitě blýskavé cetky upsat svoji pravěkou duši ďáblu.
Ta fascinace byla tak silná,že se její otisk dochoval až do dnešní doby.
Díky svému věku už s tímto dědictvím umím bojovat.Ovšem,když se mi za krk přisaje chandra,nebojuju,nýbrž s chutí podléhám.
Jsem zase na chvíli blažená jako dítě,které na pouti u střelnice vymámilo papírovou růži s flitry a ta přisátá,chandroidní bestie se v křečích hnusu odporoučí.A přitom je ta propiska tááááák krásná :-)