DŮLEŽITÝ  UKAZATEL  VAŠEHO  ZDRAVOTNÍHO

          STAVU - NÁUŠNICE  !!!

Zdravotní stav pacienta se dá určovat různě.Někdo měří teplotu,tlak,(rosný bod ) a krevní hodnoty.Jiný zkoumá tep,jazyk a upřeně se vám dívá do očí.Další je zázračný a nemusí se na vás za celou dobu ani podívat...

Dneska ráno jsem přišla na kontrolu.Na středisko.Pan doktor bez sestřičky ( jo,neměla se před týdnem holedbat,že TOHLE,ONA nechytá...) a tudíž lehce dezorientován,si pro pacienty chodil do čekárny sám.Vedl si mě do ordinace a už během cesty vyzvídal,jak ta antibiotika snáším (většinou totiž nesnáším).

Pak jsme se hezky usadili proti sobě a pan doktor vznesl dotaz,jak se cítím.A také si hned sám odpověděl  - no,vidím,že tááááááák,o ......hmmmmmmm...40% lépe.To takhle hned poznáte,zaskřehotala jsem,protože se vlastně asi i trefil.No jasně,otočil se doktor k monitoru počítače.Dneska jste si vzala NÁUŠNICE.Zkoprněla jsem a on si spokojeně něco datloval do klávesnice.

Takže NÁUŠNICE ! Doufám,že příště už to bude i s rtěnkou a umytou hlavou.A tím pádem 100% a budu zdravá !

A aby nedošlo k mýlce,že pan doktor je takový,nějaký...Pan doktor je takový MUDr/bohém.To,že jste v ordinaci,poznáte jen podle toho,že tam sedí on.Na zdi žádné plakáty orgánů,žádné grafy uzdravení/úmrtnosti,žádné zarámované glejty,aby každý viděl,jak je chytrej.

Obrazy.Všude.A většinou se mně i líběj.Jen jeden,ten mě tak nějak zneklidňuje,nebo co.Ale visí nad lehátkem,tudíž pacientovi za zády a na lehátko si já zatím nelehám.Já se když tak decentně sesouvám,takže končím s židlí pod zadkem.

Pan doktor je jen o pár let starší než já a za ta léta,co se známe ,si tak vlastně pospolu hezky stárneme.Máme oba o pár kilo na víc,sem tam hlubší vráska,vějířky okolo očí a dlouhé vlasy.Ty taky zatím oba...

                    Zdravotnictví  tenkrát X  nyní

Na rozdíl od dnešní generace MUDrů,jsem já,coby zdravotní personál měla jasno už od útlého dětství.Nikdy jsem o diagnoze nepochybovala a vždycky věděla,jak na ni.Injekce vedly.Tak trochu se divím,že opice Zuzana nesplesnivěla.Napumpovala jsem do ní poměrně dost vody.A vzhledem k tomu,že výplň byla sláma...No,užila si holka svoje.

Stejně jako Medvěd Lebeďa,který byl vlastně pes.Pro mě to byl,ale odjakživa jasný medvěd.Kukuč měl medvědí a basta!.A že měl uši dolů...no bóóóže,no...Kdo z nás je dokonalý...

Povšimněte si prosím,toho zodpovědného výrazu.Rozpoznat zánět středního ucha na první dobrou,byla věc osobní i profesní cti.

.V té době jsem jela na vlně zdravotnic a má fantazie byla bezbřehá.Dát mi tenkrát schůdky,klidně bych asistovala při transplantaci srdce aniž bych prokázala záchvěv trémy.Víra ve vlastní schopnosti byla neotřesitelná.

Časem mně přestaly dětské rekvizity stačit a maminka mně donesla opravdové.Netušila,že mně přestali dostačovat i nereální pacienti.Přišla na to,až když děda,pohodlně si odpočívajíc po nedělním obědě zařval na celý barák-kdo dal tomu dítěti opravdickou injekci ! Píst jsem stlačit nestačila.Ale "odstříknuto"-pěkně proti světlu jsem měla.Přece bych si do dědy nepíchla vzduch.To já zase byla zodpovědná ...

                  Jak jsem nekoupila Levínského kocoura.

V sobotu se otevírala v Klínci pec s Podbrdskou keramikou.První letošní výpal. Přišlo se podívat i sluníčko.Jeho paprsky zvědavě a netrpělivě,spolu s námi nakukovaly do pomalu odkrývané pece.
Podbrdská keramika je krásná a zvláštní.Má v sobě příběh a energii ohně,který na ní spolu s popelem zanechává svoje stopy.
Prohlížela jsem si všechny ty mísy,dózy,hrnečky,vázy...a najednou na mě mrklo sluneční prasátko.Zaostřila jsem na místo,odkud se odrazilo.Válcovitá dóza a uprostřed ovál s podivným tvorem.Zvířecí tělo,lidská hlava.Ten tvor mě zneklidňoval i přitahoval.Natáhla jsem se nad cihly a opatrně sáhla po nádobě.Držela jsem ji v rukou a hladila lesklou glazuru.Ještě z ní sálalo teplo ohně.Zdálo se mně,že tvor se slastně protáhl.To je Levínský kocour,ozvalo se za mnou.Koukala jsem na ten zvláštní,lidský obličejík.Tak...Levínský kocour...Ale ten obličej,ten jeho výraz...Kocour zvedl obočí ,jakoby mně říkal-no tak zaplať a jdeme domů.CHceš mě.Položila jsem nádobu zpátky.Milý kocoure,poslala jsem k němu svoji myšlenku,já bych toho chtěla.Ale člověk by se měl v realizaci svého chtění krotit.A před očima mně defilovala ta nová,hříšně drahá jógamatka,sedmiletý denník,knížka,no tak dobře dvě a delikátní kousek do prádelníku.To všechno jsem chtěla a taky koupila.Za jeden jediný týden.Tento týden.Už mám vybráno a basta.
Kocourovi se zúžily oči do štěrbinek a prsknul.A co ta miska,co?!Tu sis před chvílí koupila! Zastyděla jsem se.Jo,no,miska...,ale tu jsem musela.To je tradice.Promiň,tebe tu vážně musím nechat.A drápala jsem se od pece nahoru.Ještě jsem se ohlédla a pak rychle pryč.
Jenže,jenže od té chvíle je Levínský kocour se mnou.Odjel se mnou vlakem a byl se mnou poctivě celou noc .Sen na pokračování.A docela můroidní.Ráno se na mě jeho obličej šklebil z hrnečku melty sotva jsem do něj nalila mléko.Vznášel se nad dřezem když jsem myla nádobí.A vsadím se,že má tlapy i v těch zasednutých brýlích a ulomené nožičce.Kromě křupnutí jsem jasně zaslechla i to štířivě jízlivé mňouknutí.
Kocoure a dost! Pochopila jsem to.Nemůžeš beze mne být.Tak já tě zahrnu do seznamu mých vánočních přání.Ale jen,když budeš do té doby hodný .