POHLAZENÍ   DO  PODZIMNÍCH  MLH.

Po letním putování , hledání , ztrácení , nalézání , snění , klopýtání , milování a žití se po špičkách,tichounce a s pokorou vracím ke svým barvám,štětcům,k sobě...

Opět nastává moje cesta  za sny,po vlastních stopách.Mám to vyzkoušené a svým snům věřím.S nimi zabloudit nemůžu.Ony tu správnou cestu bezpečně znají.

Toto jsou otisky mé duše z cest minulých.Možná se v některých najdete i Vy...

NA KOLOKONI DO DĚTSTVÍ...

Kůň je krásné,ušlechtilé a osobité zvíře.A já k němu chovám od jisté doby velký respekt.Ale nebylo tomu tak vždycky.Vlastnit koně bylo moje velké přání.Rok co rok jsem Ježíškovi kreslila a pak i kostrbatě psala prosbu o hlavní dárek-KONĚ.Dopis jsem za okno dávala s patřičným předstihem už v červenci.To aby měl dost času.Pečlivě přeložený a mašličkou převázaný moták vždycky zmizel.ALe kůň pod vánočním stromečkem nikdy nezařehtal.Sice tam jednou koník postával,ale plyšový.No,alespoň díky houpadlu vyvíjel jakýs takýs pohyb.
Pak,ale přišly ty poslední-věřící vánoce.Pravda je,že už jsem ani nedoufala a kůň se krčil na samém konci seznamu.Napsala jsem ho tam nejspíš setrvačností,ze zvyku...A pak to přišlo....O stromeček se opíralo...KOLO.Krásné,bílé,s vyplétaným nosičem.Všichni napjatě sledovali můj výraz a čekali výbuch nadšení.Ono taky sehnat tenkrát TAKOVÉ kolo,že ano? A já stála a nevděčně koukala.Žádné výskání a hysterický pláč štěstí.Dámská dospělá část rodiny neměla daleko k slzám,děda se mně snažil povzbudit svým šíleným dárkem (který jsem já potom milovala a zbytek rodiny nenáviděl) a táta začínal rudnout vzteky nad tím nevděkem.
Asi mi jich přišlo líto a tak jsem popošla k tomu dvoukolému krasavci a opatrně sáhla na řidítka.A.....CVAK.Něco mi přeskočilo v hlavě.To mně často a doteď.
Už tam nestálo tuzexové kolo,ale krásný kůŇ.Bělouš.Viděla jsem se, jak spolu uháníme a hříva mu vlaje ve vzduchu.A tak to také bylo.Babička přišla o krásnou,hebkou a podpultovou mohérovou vlnu.A taky o svoje hodobóžové silonky.Dvoje!A o svoje nervy.To když musela přihlížet,jak se její punčochy mění v koňský ocas a vlna na můj svetřík ve vlající hřívu.A co teprve,když jsem s takto opentleným velocipédem vyjela v létě ven.U obchodu jsem ho ustájila u stojanů,přivázala,polácala sedlo,vlídně ho uklidnila,že hned přijdu,nalila mu vodu a celé frontě dala patřičně najevo,že na kolech jezdí jen plebs.My princezny na nákup jedině na koni.Babička se zoufalým výrazem informovala svoje kamarádky o mém zvráceném duševním vývoji a se slzou v oku vzpomínala,když jsem byla jen tou princeznou.Sice jsem škobrtala v šatech až na zem i v prvních plískanicích,ale alespoň bez kolokoně.Kolokůň byl stigma,které okecat nešlo.A to chudák netušila,že bude mnohem,mnohem hůř.
Tohle se mně promítlo včera ráno,když jsem stála v bezpečné vzdálenosti za ohradou na louce za kopcem.A ten kůň na mne koukl jako by ten film viděl také.

ZVĚDAVOST aneb KAŽDÁ NEMOVITOST MÁ SVŮJ (NETUŠENÝ) PŘÍBĚH...

Protože Jana,chtěla vědět,proč v domě nikdo nebydlí a Ina chtěla ještě...😉 , vzala jsem to z jedné vody načisto a tady to máte :

Bydlela tam rodina strýce mého tatínka.Strejda hrál v orchestru ND.Byl to bohém.Jak k tomu v rodině s 11 dětmi a v podmínkách značně omezených přišel,nikdo neví.I když možná...K mé babičce do Prahy přijel s jedním papundeklovým kufrem,oblekem na ramínku a lesním rohem.Jen na pár dní,než si najde k bydlení něco svého.Pár dní trvalo 8 let.To,že strejda hrál karty,neviděla babička ráda.A ráda nebyla často.Ale jako všechno se praxí zdokonaluje i strejda nabíral na dokonalosti.A s dokonalostí se úměrně zvyšovaly i výhry.Od desetníků přešel ke korunám,od korun ke stovkám a pak to přišlo. Vyhrál dům.V tu chvíli vzala babička karty na milost a poprvé v životě jim byla vděčná .Strejda taky.Babička byla milující sestra,ale taky pedantická a vychovávající.Samozřejmě se hned oženil,protože někdo se o něho starat musel.Od té doby žil on jeho rodina i dům pohádkový život,neboť strejda byl veselá kopa a nebyl líný .
U domu zbudoval na tehdejší dobu neobvyklou atrakci-saunu.Hudebníci a herci se za ním táhli jako vosy za medem a rušno tam bylo víc,než bylo některým sousedům milé.Ale dlouho se na něho zlobit nedokázali.To ostatně nedokázal nikdo.Až na tetu.Ta to dokázala.Když už měla strejdových eskapád tak akorát,mizela do suterénu,do pidibytečku,kde žila paní "F".Paní "F" byla spisovatelka detektivek a strejda jí vyhrál spolu s domem.Žila tam v podnájmu od jaktěfurt a strejda neměl to srdce jí smlouvu vypovědět.
Tahle osoba, i v parném létě omotaná do dlouhých vlněných plédů vycházela ven jen zřídka.Většinou za malými okny osnovala podivné vraždy a mrtvoly nechávala záhadně mizet.
Když už toho bylo na tetu víc,než "tak akorát",ojížděla k mamince.A protože odjížděla celkem často,říkala jí babička "cestovatel Holub ".A když opravdu "přituhlo",povolala Slávinka švagrovou-moji babičku.V momentě,kdy se objevila ve vrátkách,v jedné ruce tašku,ve druhé mně a s větou - " To dítě už vážně potřebovalo na vzduch",věděl strejda,že legrace končí.Ona tedy začala jiná,ale to by byl jiný příběh.
Zahrada u domu byla obrovská.V zadní části byla oddělená vrátky a přecházela do strmého jižního svahu.Jednou strejda pojal plán,že ve svahu zbuduje vinici.Nakoupil knihy,odjel na Moravu...Všichni si ťukali na čelo.Ale protože,když už strejda něco dělal,dělal to pořádně tak všem těm nevěřícím,skeptickým Tomášům sklaplo.Strejdovi se podařilo vypěstovat úžasné hrozny a z nich vyrobit exelentní víno.Víno bylo tak výborné,že si ho až na zanedbatelné množství také pravidelně sám vypil.A protože i to dělal pořádně a s vervou...
Teta přežila jeho odchod i svoji rakovinu,ale chování svého mladšího syna už ne.
Zůstali tady dva znesváření bratři a jeden tichý dům,který byl už jen mlhavý obraz toho veselého domu plného života.A tak jak se vytrácel život z "jeho" lidí,vytrácel se i z něho.Snad neměli možnost,snahu,potřebu ani odvahu vdechnout mu život nový.Ale prodat ho,jim cosi také nedovolovalo.Třeba se báli vzpomínek-jejich znovuvybavení či naopak jejich ztráty.Neviděli,že ten dům o život prosí a že stojí za to.
Jak dlouho je nutné se dívat,než opravdu vidíme?A jak často potřebujeme oči a pohled někoho jiného,abychom prohlédli.

CESTOVÁNÍ v ČASE...

Výlet proti proudu času.3 zastávky vlakem a jsem tam.Jak dlouho jsem po té cestě nešla-40 let? Stojím u zelených vrátek a nakukuji skrz průhledy dovnitř.Chci vidět tu krásnou zahradu s pečlivě udržovanými skalkami,jezírky s lekníny a zlatými rybičkami i tajemnými zákoutími,kde jsem stavěla vílí domečky a kde jsem sama tou vílou byla. Kde jsem obloukem obcházela sochu fauna a dělala jsem,že tam není a tím pádem se na mně nekouká.
Stojím na špičkách a pokouším se zahlédnout kousek bílého dřevěného altánku,ve kterém jsem v horkých letních dnech pokreslila stohy papíru.Stoupám na zítku ve snaze dohlédnout na terasu kde babička háčkovala záclony a ty pak povlávaly v oknech domu.
Zvedá se vítr a já mám pocit,že slyším ňafáni jezevčice Kláry,s kterou běhám po zahradě a svůj vlastní smích.Na balustrádovém schodišti stojí teta Slávka, a volá,ať jdu na meruňkový koláč s pudinkem...
A do toho někdo říká-hledáte někoho?Leknu se a stojím zase na zemi.Chci říct-svoje dětství,ale místo toho se omluvně usměju a zavrtím hlavou.Tady už nikdo nebydlí,je to prázdný a chátrá to.Škoda a taková krásná vila to byla,nejhezčí v okolí,pokyvuje hlavou starý pán a šourá se dál strmou ulicí nahoru.
Otočím se zpátky.Už nic nevidím.Skalky,cestičky,altánek ani terasu.Z domu vykukuje jen kousíček.Zahrada převzala nadvládu nad vším.Roste svobodně,divoce,živelně.V zeleném přítmí zableskne odraz slunečního paprsku od slepého okna ve štítu.Je to jako mrknutí na pozdrav- pozdrav z "tenkrát".
A pak,že věci nemohou mít paměť.

V létě mně baví vstávat časně.Dokonce ještě o půl hodiny dřív než slunce.
Je to zvláštní čas.Čas,kdy se vše ztiší a umlkne.Nesmělé štěbetání snad ještě z ptačího snu.Šustění netopýřích křídel,cvrččí serenáda,praskání větviček z pod kopýtek srnek,ježčí dusot i ševelení listů ve větru.I on ustane.Je jenom tenhle okamžik-sám o sobě.
A také vůně,která se později rozplyne do uspěchaného dne.Je jiskřivá a omamná.Namíchaná z hřejivě těžkého odéru půdy a lehkosti čerstvého vánku.Je v ní jiskření ranní rosy i dohasínající ligotavá záře noční oblohy.Vláha podzemních vod i suchýh květů a travin.Je to koktejl protikladů,který ještě žádný parfumář na světě nenamíchal.
A pak-ENERGIE.Tak čistá,poklidná,ale silná a hutná.Obtéká a hladí.Jak ráda spočinu v tichu své mysli,která jinak nezahálí ani ve spánku.Teď je tichá a nehybná.Jsem jenom pozorovatel toho prchavého denního okamžiku.
Je to čas,který patří opravdu jen nám a kdy vše je možné.Jsem vděčná,za ta letní rána,kdy si mohu dovolit jen být.Všechno,co nás donutí zastavit se a vnímat ten,konkrétní okamžik nám mění život k lepšímu.Zkuste se někdy probudit do "modré" hodiny a splynout s ní.