CESTOVÁNÍ v ČASE...

Výlet proti proudu času.3 zastávky vlakem a jsem tam.Jak dlouho jsem po té cestě nešla-40 let? Stojím u zelených vrátek a nakukuji skrz průhledy dovnitř.Chci vidět tu krásnou zahradu s pečlivě udržovanými skalkami,jezírky s lekníny a zlatými rybičkami i tajemnými zákoutími,kde jsem stavěla vílí domečky a kde jsem sama tou vílou byla. Kde jsem obloukem obcházela sochu fauna a dělala jsem,že tam není a tím pádem se na mně nekouká.
Stojím na špičkách a pokouším se zahlédnout kousek bílého dřevěného altánku,ve kterém jsem v horkých letních dnech pokreslila stohy papíru.Stoupám na zítku ve snaze dohlédnout na terasu kde babička háčkovala záclony a ty pak povlávaly v oknech domu.
Zvedá se vítr a já mám pocit,že slyším ňafáni jezevčice Kláry,s kterou běhám po zahradě a svůj vlastní smích.Na balustrádovém schodišti stojí teta Slávka, a volá,ať jdu na meruňkový koláč s pudinkem...
A do toho někdo říká-hledáte někoho?Leknu se a stojím zase na zemi.Chci říct-svoje dětství,ale místo toho se omluvně usměju a zavrtím hlavou.Tady už nikdo nebydlí,je to prázdný a chátrá to.Škoda a taková krásná vila to byla,nejhezčí v okolí,pokyvuje hlavou starý pán a šourá se dál strmou ulicí nahoru.
Otočím se zpátky.Už nic nevidím.Skalky,cestičky,altánek ani terasu.Z domu vykukuje jen kousíček.Zahrada převzala nadvládu nad vším.Roste svobodně,divoce,živelně.V zeleném přítmí zableskne odraz slunečního paprsku od slepého okna ve štítu.Je to jako mrknutí na pozdrav- pozdrav z "tenkrát".
A pak,že věci nemohou mít paměť.