Pak,ale přišly ty poslední-věřící vánoce.Pravda je,že už jsem ani nedoufala a kůň se krčil na samém konci seznamu.Napsala jsem ho tam nejspíš setrvačností,ze zvyku...A pak to přišlo....O stromeček se opíralo...KOLO.Krásné,bílé,s vyplétaným nosičem.Všichni napjatě sledovali můj výraz a čekali výbuch nadšení.Ono taky sehnat tenkrát TAKOVÉ kolo,že ano? A já stála a nevděčně koukala.Žádné výskání a hysterický pláč štěstí.Dámská dospělá část rodiny neměla daleko k slzám,děda se mně snažil povzbudit svým šíleným dárkem (který jsem já potom milovala a zbytek rodiny nenáviděl) a táta začínal rudnout vzteky nad tím nevděkem.
Asi mi jich přišlo líto a tak jsem popošla k tomu dvoukolému krasavci a opatrně sáhla na řidítka.A.....CVAK.Něco mi přeskočilo v hlavě.To mně často a doteď.
Už tam nestálo tuzexové kolo,ale krásný kůŇ.Bělouš.Viděla jsem se, jak spolu uháníme a hříva mu vlaje ve vzduchu.A tak to také bylo.Babička přišla o krásnou,hebkou a podpultovou mohérovou vlnu.A taky o svoje hodobóžové silonky.Dvoje!A o svoje nervy.To když musela přihlížet,jak se její punčochy mění v koňský ocas a vlna na můj svetřík ve vlající hřívu.A co teprve,když jsem s takto opentleným velocipédem vyjela v létě ven.U obchodu jsem ho ustájila u stojanů,přivázala,polácala sedlo,vlídně ho uklidnila,že hned přijdu,nalila mu vodu a celé frontě dala patřičně najevo,že na kolech jezdí jen plebs.My princezny na nákup jedině na koni.Babička se zoufalým výrazem informovala svoje kamarádky o mém zvráceném duševním vývoji a se slzou v oku vzpomínala,když jsem byla jen tou princeznou.Sice jsem škobrtala v šatech až na zem i v prvních plískanicích,ale alespoň bez kolokoně.Kolokůň byl stigma,které okecat nešlo.A to chudák netušila,že bude mnohem,mnohem hůř.
Tohle se mně promítlo včera ráno,když jsem stála v bezpečné vzdálenosti za ohradou na louce za kopcem.A ten kůň na mne koukl jako by ten film viděl také.
