STROMY I.

Když cítím,že se moje vnitřní baterie blíží vybití , odjedu z města.Klidně uprostřed týdne.

Sednu,nebo si lehnu pod strom a jen se dívám nad sebe.Dívám se a dýchám.Jsem.Nic víc.A pak se moje nervová soustava propojí s tou stromovou,která je tak podobná té naší.

Jen silnější.Energie,která jí proudí je hladivá,nabíjející a nevyčerpatelná.A strom,ten je nesobecky štědrý.

                  OSMDESÁTÝ  PÁTÝ ...

Ráda vařím.Sem tam i peču.Ale pečení dortů je pro mě černá noční můra.Černá a lepkavá jako rozlitý poctivý "turek" s třemi kostkami cukru.
Připravuji se na ten proces poctivě a minimálně týden dopředu.Vyhledávám na Pinterestu všechna ta úžasná cukrářská díla.Kochám se,s otevřenou pusou žasnu a děsím sama sebe.Je mi jasné,že něco byť jen vzdáleně podobného nevytvořím ani ve svém nejlepším snu.
A pak přijde ten den.Kuchyň zbělá pod závějemi mouky a cukru.Vodovodní baterie zmatní od upatlaných rukou a bílkového sněhu.Krém mám na košili,ve vlasech i na obličeji.Čokoládová poleva elegantně stéká z korpusu po lince na dlažbu a v barevném souladu s ní vytváří abstraktní reliéfní vzory.Je to boj.Nakonec přestávám bojovat a uzavírám s tou sladkou potměšilou hmotou příměří.
Byl jeden domeček,v tom domečku stoleček,na stolečku talíř s dortem.Prohlížím si výsledek několika hodinové bitvy.Je trošku nesouměrný.Ale co lze očekávat od někoho,kdo neudělá rovnou čáru ani podle pravítka a z pod kružítka vykoukne elipsa na tři facky.
Hmmmm,opravdu není jako ty úchvatné dortové variace na fotografiích.Ale je opravdový.A jen tvůj.Myslela jsem při jeho vytváření na tebe a všechny ty roky co se spolu "známe".
Tak tohle je tvůj 85 dort ve tvém životě tati.Snad ti bude chutnat...♥

                  VARIACE  NA  ČEKÁNÍ

Po včerejší nekonečné noci strávené na letišti při čekání na 3x posunutý čas příletu se těším do postele a jsem vděčná,že ji mám.(já když něco slíbím,tak to taky splním.A když jsem slíbila,že budu vítat,tak jsem tam holt jako pako čekala a čekala...
Člověk si opravdu váží všeho až když pozná jaké to je ,tu kterou věc,či naprosto samozřejmou možnost nemít.Přečetla jsem dva časopisy,rozeslala několik sms,poslala emaily,které jsem už několik dní odsouvala na potom,zavařila si ucho od mobilu,Vypila litr a půl minerálky,snědla dva banány a jednu ovocnou tyčinku.Poklábosila s člověkem,kterého jsem viděla poprvé a naposled v životě.A taky jsem měla možnost pozorovat jak se lidi loučí a vítají,jak jsou v pohodě,jak jim tečou nervy i slzy,jak umí skrýt emoce,jak jsou spontánní a smějou se úpřímně na celé kolo . Jak si při čekání někdo klidně čte,pracuje,podupává,dívá se každou minutu na hodinky,nebo rezignovaně a apaticky čučí do blba .Nebo a to mě snad zaujalo nejvíc,spí jako dřevo,včetně hlasitého chrápání.Díky této realitní pantomimě jsem těch několik hodin přežila.A možná taky proto, že vítání je na rozdíl od loučení proces radostný a člověk počká vlastně rád, protože se rád těší . Konečně Tom Hanks v Terminálu na tom byl daleko hůř