VARIACE  NA  ČEKÁNÍ

Po včerejší nekonečné noci strávené na letišti při čekání na 3x posunutý čas příletu se těším do postele a jsem vděčná,že ji mám.(já když něco slíbím,tak to taky splním.A když jsem slíbila,že budu vítat,tak jsem tam holt jako pako čekala a čekala...
Člověk si opravdu váží všeho až když pozná jaké to je ,tu kterou věc,či naprosto samozřejmou možnost nemít.Přečetla jsem dva časopisy,rozeslala několik sms,poslala emaily,které jsem už několik dní odsouvala na potom,zavařila si ucho od mobilu,Vypila litr a půl minerálky,snědla dva banány a jednu ovocnou tyčinku.Poklábosila s člověkem,kterého jsem viděla poprvé a naposled v životě.A taky jsem měla možnost pozorovat jak se lidi loučí a vítají,jak jsou v pohodě,jak jim tečou nervy i slzy,jak umí skrýt emoce,jak jsou spontánní a smějou se úpřímně na celé kolo . Jak si při čekání někdo klidně čte,pracuje,podupává,dívá se každou minutu na hodinky,nebo rezignovaně a apaticky čučí do blba .Nebo a to mě snad zaujalo nejvíc,spí jako dřevo,včetně hlasitého chrápání.Díky této realitní pantomimě jsem těch několik hodin přežila.A možná taky proto, že vítání je na rozdíl od loučení proces radostný a člověk počká vlastně rád, protože se rád těší . Konečně Tom Hanks v Terminálu na tom byl daleko hůř