PROTI PROUDU ČASU ,  PO PROUDU ŘEKY ...

Někdy se sejdou dny,kdy má člověk strach vyjít i se smetím a když ráno otevře oči,zase by je pro jistotu rychle rád zavřel s vědomím,že už je opět večer,den tím pádem v čudu a všechny případné průsery odplouvají do minulosti.
A když je takových dnů slušná řada a já nevidím konec,tak to,co vidím zcela zřetelně,je cesta poslední záchrany.Vede proti proudu času,zato po proudu řeky.Žiju na tomhle břehu Vltavy celý život,jen se mírně posouvám,ale nikdy ho neměním ( vlastně ano,jednou a bylo to fiasko,ze kterého jsem se vzpamatovávala hodně dlouho).Nevěra se zkrátka nevyplácí a tak mu jsem věrná.Břehu i té skále,která na něm stojí.
V touze vyřešit své problémy už z ní skákal leckdo.Někdo tak měl vystaráno hned a definitivně,jiný prchal dál až k Neumětelům...Já se z ní nevrhám,já na ní stojím a vyhlížím zítřky.Pokud možno světlé a tak mžourám,zaostřuji a snažím se zahlédnout záblesk světla.Ještě se nestalo,abych tam zůstala na holičkách a potmě.Mraky se rozestoupí a řeka mi světlo odrazí v tisíci hvězdičkách.Vždycky.

                          LOUČENÍ  SE  SLUNÍČKEM

Po špičkách , v sukýnkách z babího léta a v závojích křehkých ranních mlh ,  k nám přitančil podvečer roku.Přináší klid,završení,usebrání...

Nárůst tmy je odstartován.Každým dnem ubude malý kousíček světla.Tak proč si sluníčko nepolapit do teplého světla achátu a hřát se jím až do jara...

                           CHANDRA...

Někdy mně přepadne "depka",jindy splín a někdy dorazí CHANDRA.

A to je potvora největší.Zatímco u prvních dvou zabere procházka,les,babinec,velký úklid,nebo přejedení se jako čuně , chandra sedí neohroženě za krkem jako dobře přisáté klíště a klidně s vámi skáče přes pařezy,vozí se na mopu,když vytíráte už tak čistou podlahu a šklebí se z čerstvě načatého sáčku extra šumivých " Yes Bons Ferda " (jsou sice "barvené přírodou",ale je to prasárnička neskutečná) ,kterým já čas od času neodolám.

Co,ale nesnáší,je moje tajná genetická výbava.Ne ta,která do mě byla vložena nějakých sto,dvěstě,třista let zpátky....To,co ji k smrti irituje , vzniklo v nějaké dávné tlupě,možná kmeni,v kterém byl můj prapředek ochotný za kýčovitě blýskavé cetky upsat svoji pravěkou duši ďáblu.
Ta fascinace byla tak silná,že se její otisk dochoval až do dnešní doby.
Díky svému věku už s tímto dědictvím umím bojovat.Ovšem,když se mi za krk přisaje chandra,nebojuju,nýbrž s chutí podléhám.
Jsem zase na chvíli blažená jako dítě,které na pouti u střelnice vymámilo papírovou růži s flitry a ta přisátá,chandroidní bestie se v křečích hnusu odporoučí.A přitom je ta propiska tááááák krásná :-)

      DŮLEŽITÝ  UKAZATEL  VAŠEHO  ZDRAVOTNÍHO

          STAVU - NÁUŠNICE  !!!

Zdravotní stav pacienta se dá určovat různě.Někdo měří teplotu,tlak,(rosný bod ) a krevní hodnoty.Jiný zkoumá tep,jazyk a upřeně se vám dívá do očí.Další je zázračný a nemusí se na vás za celou dobu ani podívat...

Dneska ráno jsem přišla na kontrolu.Na středisko.Pan doktor bez sestřičky ( jo,neměla se před týdnem holedbat,že TOHLE,ONA nechytá...) a tudíž lehce dezorientován,si pro pacienty chodil do čekárny sám.Vedl si mě do ordinace a už během cesty vyzvídal,jak ta antibiotika snáším (většinou totiž nesnáším).

Pak jsme se hezky usadili proti sobě a pan doktor vznesl dotaz,jak se cítím.A také si hned sám odpověděl  - no,vidím,že tááááááák,o ......hmmmmmmm...40% lépe.To takhle hned poznáte,zaskřehotala jsem,protože se vlastně asi i trefil.No jasně,otočil se doktor k monitoru počítače.Dneska jste si vzala NÁUŠNICE.Zkoprněla jsem a on si spokojeně něco datloval do klávesnice.

Takže NÁUŠNICE ! Doufám,že příště už to bude i s rtěnkou a umytou hlavou.A tím pádem 100% a budu zdravá !

A aby nedošlo k mýlce,že pan doktor je takový,nějaký...Pan doktor je takový MUDr/bohém.To,že jste v ordinaci,poznáte jen podle toho,že tam sedí on.Na zdi žádné plakáty orgánů,žádné grafy uzdravení/úmrtnosti,žádné zarámované glejty,aby každý viděl,jak je chytrej.

Obrazy.Všude.A většinou se mně i líběj.Jen jeden,ten mě tak nějak zneklidňuje,nebo co.Ale visí nad lehátkem,tudíž pacientovi za zády a na lehátko si já zatím nelehám.Já se když tak decentně sesouvám,takže končím s židlí pod zadkem.

Pan doktor je jen o pár let starší než já a za ta léta,co se známe ,si tak vlastně pospolu hezky stárneme.Máme oba o pár kilo na víc,sem tam hlubší vráska,vějířky okolo očí a dlouhé vlasy.Ty taky zatím oba...

                    Zdravotnictví  tenkrát X  nyní

Na rozdíl od dnešní generace MUDrů,jsem já,coby zdravotní personál měla jasno už od útlého dětství.Nikdy jsem o diagnoze nepochybovala a vždycky věděla,jak na ni.Injekce vedly.Tak trochu se divím,že opice Zuzana nesplesnivěla.Napumpovala jsem do ní poměrně dost vody.A vzhledem k tomu,že výplň byla sláma...No,užila si holka svoje.

Stejně jako Medvěd Lebeďa,který byl vlastně pes.Pro mě to byl,ale odjakživa jasný medvěd.Kukuč měl medvědí a basta!.A že měl uši dolů...no bóóóže,no...Kdo z nás je dokonalý...

Povšimněte si prosím,toho zodpovědného výrazu.Rozpoznat zánět středního ucha na první dobrou,byla věc osobní i profesní cti.

.V té době jsem jela na vlně zdravotnic a má fantazie byla bezbřehá.Dát mi tenkrát schůdky,klidně bych asistovala při transplantaci srdce aniž bych prokázala záchvěv trémy.Víra ve vlastní schopnosti byla neotřesitelná.

Časem mně přestaly dětské rekvizity stačit a maminka mně donesla opravdové.Netušila,že mně přestali dostačovat i nereální pacienti.Přišla na to,až když děda,pohodlně si odpočívajíc po nedělním obědě zařval na celý barák-kdo dal tomu dítěti opravdickou injekci ! Píst jsem stlačit nestačila.Ale "odstříknuto"-pěkně proti světlu jsem měla.Přece bych si do dědy nepíchla vzduch.To já zase byla zodpovědná ...

                  Jak jsem nekoupila Levínského kocoura.

V sobotu se otevírala v Klínci pec s Podbrdskou keramikou.První letošní výpal. Přišlo se podívat i sluníčko.Jeho paprsky zvědavě a netrpělivě,spolu s námi nakukovaly do pomalu odkrývané pece.
Podbrdská keramika je krásná a zvláštní.Má v sobě příběh a energii ohně,který na ní spolu s popelem zanechává svoje stopy.
Prohlížela jsem si všechny ty mísy,dózy,hrnečky,vázy...a najednou na mě mrklo sluneční prasátko.Zaostřila jsem na místo,odkud se odrazilo.Válcovitá dóza a uprostřed ovál s podivným tvorem.Zvířecí tělo,lidská hlava.Ten tvor mě zneklidňoval i přitahoval.Natáhla jsem se nad cihly a opatrně sáhla po nádobě.Držela jsem ji v rukou a hladila lesklou glazuru.Ještě z ní sálalo teplo ohně.Zdálo se mně,že tvor se slastně protáhl.To je Levínský kocour,ozvalo se za mnou.Koukala jsem na ten zvláštní,lidský obličejík.Tak...Levínský kocour...Ale ten obličej,ten jeho výraz...Kocour zvedl obočí ,jakoby mně říkal-no tak zaplať a jdeme domů.CHceš mě.Položila jsem nádobu zpátky.Milý kocoure,poslala jsem k němu svoji myšlenku,já bych toho chtěla.Ale člověk by se měl v realizaci svého chtění krotit.A před očima mně defilovala ta nová,hříšně drahá jógamatka,sedmiletý denník,knížka,no tak dobře dvě a delikátní kousek do prádelníku.To všechno jsem chtěla a taky koupila.Za jeden jediný týden.Tento týden.Už mám vybráno a basta.
Kocourovi se zúžily oči do štěrbinek a prsknul.A co ta miska,co?!Tu sis před chvílí koupila! Zastyděla jsem se.Jo,no,miska...,ale tu jsem musela.To je tradice.Promiň,tebe tu vážně musím nechat.A drápala jsem se od pece nahoru.Ještě jsem se ohlédla a pak rychle pryč.
Jenže,jenže od té chvíle je Levínský kocour se mnou.Odjel se mnou vlakem a byl se mnou poctivě celou noc .Sen na pokračování.A docela můroidní.Ráno se na mě jeho obličej šklebil z hrnečku melty sotva jsem do něj nalila mléko.Vznášel se nad dřezem když jsem myla nádobí.A vsadím se,že má tlapy i v těch zasednutých brýlích a ulomené nožičce.Kromě křupnutí jsem jasně zaslechla i to štířivě jízlivé mňouknutí.
Kocoure a dost! Pochopila jsem to.Nemůžeš beze mne být.Tak já tě zahrnu do seznamu mých vánočních přání.Ale jen,když budeš do té doby hodný .

                   STROMY I.

Když cítím,že se moje vnitřní baterie blíží vybití , odjedu z města.Klidně uprostřed týdne.

Sednu,nebo si lehnu pod strom a jen se dívám nad sebe.Dívám se a dýchám.Jsem.Nic víc.A pak se moje nervová soustava propojí s tou stromovou,která je tak podobná té naší.

Jen silnější.Energie,která jí proudí je hladivá,nabíjející a nevyčerpatelná.A strom,ten je nesobecky štědrý.

                  OSMDESÁTÝ  PÁTÝ ...

Ráda vařím.Sem tam i peču.Ale pečení dortů je pro mě černá noční můra.Černá a lepkavá jako rozlitý poctivý "turek" s třemi kostkami cukru.
Připravuji se na ten proces poctivě a minimálně týden dopředu.Vyhledávám na Pinterestu všechna ta úžasná cukrářská díla.Kochám se,s otevřenou pusou žasnu a děsím sama sebe.Je mi jasné,že něco byť jen vzdáleně podobného nevytvořím ani ve svém nejlepším snu.
A pak přijde ten den.Kuchyň zbělá pod závějemi mouky a cukru.Vodovodní baterie zmatní od upatlaných rukou a bílkového sněhu.Krém mám na košili,ve vlasech i na obličeji.Čokoládová poleva elegantně stéká z korpusu po lince na dlažbu a v barevném souladu s ní vytváří abstraktní reliéfní vzory.Je to boj.Nakonec přestávám bojovat a uzavírám s tou sladkou potměšilou hmotou příměří.
Byl jeden domeček,v tom domečku stoleček,na stolečku talíř s dortem.Prohlížím si výsledek několika hodinové bitvy.Je trošku nesouměrný.Ale co lze očekávat od někoho,kdo neudělá rovnou čáru ani podle pravítka a z pod kružítka vykoukne elipsa na tři facky.
Hmmmm,opravdu není jako ty úchvatné dortové variace na fotografiích.Ale je opravdový.A jen tvůj.Myslela jsem při jeho vytváření na tebe a všechny ty roky co se spolu "známe".
Tak tohle je tvůj 85 dort ve tvém životě tati.Snad ti bude chutnat...♥

                  VARIACE  NA  ČEKÁNÍ

Po včerejší nekonečné noci strávené na letišti při čekání na 3x posunutý čas příletu se těším do postele a jsem vděčná,že ji mám.(já když něco slíbím,tak to taky splním.A když jsem slíbila,že budu vítat,tak jsem tam holt jako pako čekala a čekala...
Člověk si opravdu váží všeho až když pozná jaké to je ,tu kterou věc,či naprosto samozřejmou možnost nemít.Přečetla jsem dva časopisy,rozeslala několik sms,poslala emaily,které jsem už několik dní odsouvala na potom,zavařila si ucho od mobilu,Vypila litr a půl minerálky,snědla dva banány a jednu ovocnou tyčinku.Poklábosila s člověkem,kterého jsem viděla poprvé a naposled v životě.A taky jsem měla možnost pozorovat jak se lidi loučí a vítají,jak jsou v pohodě,jak jim tečou nervy i slzy,jak umí skrýt emoce,jak jsou spontánní a smějou se úpřímně na celé kolo . Jak si při čekání někdo klidně čte,pracuje,podupává,dívá se každou minutu na hodinky,nebo rezignovaně a apaticky čučí do blba .Nebo a to mě snad zaujalo nejvíc,spí jako dřevo,včetně hlasitého chrápání.Díky této realitní pantomimě jsem těch několik hodin přežila.A možná taky proto, že vítání je na rozdíl od loučení proces radostný a člověk počká vlastně rád, protože se rád těší . Konečně Tom Hanks v Terminálu na tom byl daleko hůř